Veselé a smutné slepičky

Klecové vejce jsou vejce neveselých slepic s osobním prostorem o velikosti pohybující se někde mezi A4-A3. Tyhle slepice nemají žádné vjemy, nesocializují se, ani tou hlavou moc nehejbou. 

Kdo je šťastnější? Deprivant, který nalezl východisko skokem z okna nebo veselý optimista přejetý traktorem na přechodu? Kdo má pravděpodobně více přátel a šťastnou rodinu? A čemu je blíž slepice v kleci a čemu je blíž veselá bio slepička? Klecovka je apatická, spíš smutná; bio slepice je mnohem živější, veselá. Trojka - Klecovka to má za sebou nejrychleji. Vynosí se cca za rok a pak jí většinou ukončí (zřídka si ji někdo koupí a zachrání a ona mu začne z radosti nést vajíčka: http://www.ifauna.cz/drubez/forum/r/detail/521512/klecove-slepice-pro-boka). Co vím, tak bio slípky jsou chovány zároveň na maso i vajíčka, to znamená, že veselá slepička může kdykoliv přijít o život. Týká se to všech zvířat na maso. Je pěkné, když mají co nejpříjemnější porážku, ale příjemný život nevede k radosti před blížící se smrtí ani dotyčné zvíře, ani dotyčné příbuzné, ani známé (toho zvířete)...

Průmyslové chování v klecích totiž přináší velkou kontrolu nad zdravotním stavem a celkově životem zvířat. Umožňuje a plně rozvíjí možnosti Využití a Zhodnocení. Efektivita je měřena Kvantitou. Proti tomu stojí myšlenka Kvality a Smyslu (BIO), což sice možná jsou v ekonomii nově uznávané pojmy (Sedláček), ale peníze to nese dost těžko. Zároveň se z něčeho normálního (volný chov slepic) dělá něco neobyčejného a nadstandardního. Při řešení smrti zvířat pro maso se střetává právě Kvantita a Kvalita. Kvantita nese rychlou smrt, Kvalita neřeší rychlost. U lidí je to ještě trochu jinak, Kvantita nese prodlužování smrti (neosobní nemocnice), Kvalita se snaží smrt přijmout jako součást (příprava rodiny na smrt bližního či vyrovnávání se třeba v hospicích). Postoj k masným zvířatům je přímo úměrný hledání lidské Kvality života a vyrovnávání se se smrtí. Pohyb, mezi extrémním zneužíváním zvířat a dostatečně neproduktivním hledáním ohledů, se přímo týká hledáním Kvality a Efektivity v životě. Je možné stavět na Hodnotách Principy a z nich tvořit Smysl, ale není možné hledat jen Smysl. Hodnota dobrého života slepice není nejvyšší ani nejnižší, Princip je udržet její život a případný přístup k její smrti ve střední hodnotě, Smysl má zajistit jí dostatečný život, nikoli nadstandardní. V tu chvíli nebude upřednostněna malá promile veselých slepic a velká promile hodně smutných slepic.

Recenze: Café Imperial

Café Imperial balancovalo v kvalitě jídla mezi velmi dobrým až podprůměrným, ale stojí za to sem přijít a vyzkoušet.

Prostory Café Imperial působí zvenku honosně. Secesní výzdoba se tu objevuje ve všech detailech. Uvnitř je ovšem příjemné tlumené světlo a vnitřek působí intimněji než se může zdát zvenčí. Jen stoly jsou tu příliš blízko u sebe a pár centimetrů navíc by stolování zpříjemnilo.

Hned při uvítání nás čekalo nepříjemné překvapení. Neměli zapsanou naší rezervaci a po několika minutách marného hledání nás usadili se slovy, že můžeme zůstat u stolu pouze hodinu a půl. Servis se tu chová zdvořile, ale je chvilkami hodně profesionální až neosobní. Objednávat u servírky, která většinu času kouká mimo stůl někam z okna, nepůsobí zvlášť příjemně. O vínu servírka nebyla informovaná, odpověď na dotaz četla přímo z mého menu.

Jako první chod jsme si dali Kulajdu se ztraceným vejcem a Francouzskou cibulačku (každá za 85 Kč). Nejlepší kulajdu jsem ochutnal ve Fričově Pekárně. Fričova trochu kyselá, sladká, mírně koprová kulajda do 30 Kč porce je dokonalou předlohou této polévky. V Café Imperial vystupují v chuti až příliš houby, vložené vejce mírně kyselou chuť neutralizuje, kopru tu je habaděj, ale není vůbec cítit. Oproti tomu cibulačka byla skvělá, i když náročná na konzumaci. Silná, sladká chuť cibule s vrchovatým množstvím zapečeného sýra. Sice jsem zvyklý bojovat u cibulačky s rozteklým sýrem, ale v tomto případě už to bylo na hraně. Neustálé namotávání, uklofávání lžící, srkání/ žvýkání sýra přímo z misky a vyčvachtávání polévky mimo stůl, bylo pro okolí zábavné...

Hlavním chodem byl hovězí Hamburger „dvouručák“ a lanýžové noky se šampaňskou omáčkou. Hamburger se tu prodává za 237 Kč a je v kupované housce. Rajče, grilovaná cibulka, čedar a maso jsou poněkud fádní. Čedar se po celou dobu nerozpustil a maso nebylo tolik šťavnaté jakob třeba v Steakhousu Jáma (cena 235 Kč). Za to lanýžové noky jednoznačně vyhrály na plné čáře. Jednoduchá kombinace mazlavých noků plněných výraznou lanýžovou pastou s jemnou omáčkou ze šampaňského (sice bez bublinek, ale jinak přesná chuť sektu) byla výborná. Čím více noků jsem snědl, tím více jsem si tento pokrm užíval a objevoval jeho zdánlivě jednoduchou chuť.

Jako dezert jsme si dali Malinový Cheesecake. Tento dezert mám rád v síti Ambiente, kde těsto je velice jemné, dominuje Ricotta na vrchu a k tomu ne příliš sladká a mírně kyselá chuť malin. V Café imperial bylo vše naopak. Těsto bylo tlusté, tuhé, v ústech se lepilo a završila to přeslazená chuť malin. Dezert se nedal dojíst.

V Café Imperial jsem zažil úžasné noky, skvělou cibulačku, průměrný hamburger, s Fričem neporovnatelnou kulajdu a nedobrý dezert. Je to místo, které je cenově dostupné, nabízí možnost vyzkoušet spoustu zajímavých jídel, ale také se tu dá narazit na průměrná jídla. A u dezertu budu příště hodně opatrný.

P.S. jakýsi "krtek" mi na scuku napsal toto: "Jako dezert si příště dejte créme brulee :-)"

Děkuju všem krtkům!

Feminismus v kuchyni

Když dostal Sahajdák s Paulusem hvězdičku, oba se vyjádřili k otázce, zda patří ženy do kuchyně. Paulus odpověděl typicky pro české šéfkuchaře, že žena do kuchyně nepatří. Ženy jsou jiné fyzické konstituce a celkově se v profesionální kuchyni jedná o mužské prostředí. Na stejnou otázku odpověděl Sahajdák, že samozřejmě ženy do kuchyně patří a má jich tam několik.

Sahajdákova La Degu nabízí dvě menu. Jedno je moderní úprava české kuchyně a druhá je nabídka šéfkuchaře. České menu nabízí hodně odvážné varianty jako například blaťácké zlato s kmínovým sněhem nebo třeba králičí játra s krupicovou kaší. Proti tomu stojí Alcron s nabídkou „světového menu“, které v podstatě nabízí jídla srovnatelná se všemi světovými restauracemi, z té nápaditější nabídky je to třeba přílohová bramborová kaše uzená na zeleném čaji a nejcharakterističtější je tu nabídka „světových“ dezertů: Jahodovo-vanilkový cheese cake, Ananasový tarte tatin, Fondant z čokolády. Oproti tomu nabízí La Degu jen dva dezerty: olivovou zmrzlinu a lívance. To je zase typické pro La Degu: buď něco úplně jiného nebo zcela obyčejného. Nerozumějte špatně, nehodnotím kvalitu jídel, ale jen a pouze samotnou nabídku.

La Degu jde svou cestou, riskuje s nabídkou a nestará se o předsudky, Alcron jde vyšlapanou cestou. A stejný je postoj Pauluse a Sahajdáka k ženám.